Balkánské "JZD Slušovice"

Při brouzdání po internetu jsem si všiml, že se v poslední době v médiích častěji vyskytují články o JZD Slušovice, jejich vzestupu a pádu, a proto jsem si dovolil napsat pár řádků o podobném ekonomickém zázraku, který se uskutečnil v chudé oblasti severozápadní Bosny. Navíc osud hlavního hrdiny, muslima Fikreta Abdiće, je ještě více dramatický než „rozplétání temných slušovických nitek“, které postihlo autora slušovického zázraku, pana Františka Čubu.

Opuštěná a chátrající továrna firmy Agrokomerc v obci Velika Kladuša připomíná dramatické okamžiky, které se v nedávné minulosti v oblasti odehrály. Je připomínkou a zároveň obdivem místního lidu k jedné z nejvíce kontroverzních postav bosenské války let 1992-1995, panu Fikretu Abdićovi.

 „To, co jsme tu měli, bylo úžasné! Fikret udělal tolik dobrého pro tuto oblast a teď tu není nic!“, z povzdechem vzpomíná Sensa Kendić, jeden z řady nezaměstnaných obyvatel regionu. „On je jediný, kdo by mohl tuto oblast postavit na nohy“, doufají místní obyvatelé.

Fikret Abdić byl dne 9.března 2012 propuštěn z chorvatského vězení, kde si odpykával patnáctiletý trest za „válečné zločiny“ spáchané na muslimech v době občanské války (propuštěn po 2/3 trestu-t.j.10 letech).

Propuštěný vězeň je muslimský businessman, který v chudé bosenské oblasti dokázal vybudovat prosperující potravinářské impérium, které se dokázalo prosadit i za hranicemi tehdejší socialistické Jugoslávie. V 50.-60.letech družstvo zaměstnávalo pouze 30 lidí. Na sklonku 80.let to bylo již 13600 lidí! Vyváželo do 43 zemí a obrat firmy se téměř blížil produkci celé BaH. V roce 1987 vypukla aféra zvaná „Agrogate“, která poslala na dva roky Abdiće do vězení. Šlo o aféru, která otřásla celou Jugoslávií a při níž se jednalo o podepisování nekrytých směnek v hodnotě 400 miliónů dolarů, kde tyto velké finanční prostředky byly použity k rozvoji firmy Agrokomerc a okolí. Mluvilo se o tom, že se stal trnem v oku bělehradským komunistům a že šlo o mocenský a politický boj. Po intervenci významných osobností byl na sklonku fungování tehdy ještě celistvé Jugoslávie propuštěn , vrací se do své firmy a v roce 1991 se zúčastní prvních svobodných voleb do prezidentského úřadu v Bosně a Hercegovině. Volby vyhrává s náskokem 200000 hlasů před Alijou Izetbegovićem a na třetím místě Radovanem Karadžićem. Po zákulisních tahanicích však přepouští své prezidentské místo Izetbegovićovi, který posléze zatahuje celou BaH do války proti Srbům a Chorvatům. Mezi Abdićem a Izetbegovićem dochází k rozkolu a Abdić odjíždí zpět do své oblasti, kde vyhlašuje nový "odtrženecký" státní útvar pod názvem Západní Bosna, který má jeho podnikání a přívržence v oblasti ochránit od následků války. Politicky jedná, snaží se vyjednávat se všemi stranami, všechny síly vkládá do naděje , že by mohl vypomoci dojednat mír. Ten nakonec podepisuje jak se Srby, tak s Chorvaty. S muslimskými radikály vedenými Izetbegovićem a podporovanými Iránem či Amerikou však mír nedojednal. On sám říkal, že je zastáncem multietnické Bosny a nechce, aby ji extrémisté posunuli o 300 let zpět. I přes čistě obranný charakter "jeho" teritoria se tentokrát stává trnem v oku sarajevským politickým špičkám. Tak se do bojů vkládá čtvrtá strana sporu, o které se v našich končinách moc nemluví. Abdićovi lidé začínají bojovat proti sarajevské frakci, muslimové proti muslimům! A jak měly Slušovice svého Havla, tak měl Agrokomerc vedený Abdićem svého Izetbegoviće. V roce 1995 muslimové vedeni Izetbegovićem napadli oblast Velike Kladuši a Abdićovi muslimové utíkají z oblasti pryč, mimo jiné i do Krajiny v Chorvatsku, v té době ještě z části obývanou krajinskými Srby. Abdić je po válce obviněn z údajných válečných zločinů, které byly spáchány v zadržovacích táborech na území Západní Bosny. Zůstává v Chorvatsku a je chráněncem Franjo Tudjmana. Po jeho smrti však končí populární, dnes 72-letý „Babo“ ve vězení, ze kterého se na svobodu vrací až nyní.

Když vychází z vězení v malebném chorvatském městečku Pula, vítá ho dav 3000 jeho věrných sympatizantů, kteří na místo vzdálené 400km přijeli auty či autobusy. Rozsáhlý komplex Agrokomercu, jeho hangáry, výrobní závody či kanceláře jsou nyní prázdné, zavřené a zdevastované. Jenom dva strážci bezpečnostní agentury stojí u vchodu.“ Jsme zde pouze jako strážci u hrobu cti“, smutně prohlašují. Jako i ostatní obyvatelé Velike Kladuši živí spolu s jeho nejbližšími sen o zmrtvýchvstání bývalého globálního potravinářského impéria.

Tábor jeho nepřátel má však zcela jasno. Sny o vzkříšení jsou nerealistické, závod je zatížen dluhem 65 miliónů eur, což zajisté odradí potřebné budoucí finanční investory. Abdićův tábor však prohlašuje, že v případě, že získá zpět svůj závod, bude dluh irelevantní, jelikož vznikl až po ukončení války, kdy závod převzalo sarajevské vedení. Zároveň se obrátil na Evropský soudní dvůr, který by mu měl pomoct domoci se svého majetku. Dokonce existuje i nebezpečí jeho fyzické likvidace! Vždyť v době, kdy byl v Chorvatsku ještě na svobodě, podařilo se na něho zmařit atentát. V Bosně má u nepřátel nálepku „válečného zločince“, který symbolizuje zradu a touhu po zisku za každou cenu. Jeho věrní v něm vidí jediného, kdo by mohl zašlou slávu Agrokomercu obnovit.“ On nám dal více, než naši otcové“, řekl Muharem Cerimović, bývalý zaměstnanec závodu a Abdićův obdivovatel a ještě dodal:„ Všichni jsme měli zaměstnání, postavil školy, silnice, infrastrukturu“. Abdićovi, jeho blízkým a drobným akcionářům by mohli pomoci i bývalí zaměstnanci firmy, kteří museli utéct z Bosny a jsou roztroušeni po celé Evropě.

Jestli se tento zázrak podaří a o tom osobně pochybuji, nebo se spíše naplní osud moravských Slušovic, napoví následující roky.